Sumatra III. Sloní nadělení – cestou tam a zase zpátky

 Sloni už na nás a dalších cca 30 turistů čekají, ale to se dalo čekat. I přesto je to jedno ze setkání, kterým říkám blízká setkání třetího druhu. Je to jako vidět orangutany, útesového žraloka nebo mořskou krávu, prostě se vám zatají dech. Navíc sloni jsou dost hraví a neustále hladoví a je to dost velká legrace. Jeden z nich mi prostě připomínal jednoho našeho prezidenta (schválně jestli poznáte kterého)! Po sloních hrátkách drncáme opět zpátky do naší vesničky na břehu řeky.

Najednou řidič zastaví a říká, že si potřebuje schrupnout. Aha, tak proč ne...když to na něj přišlo...akorát, že jsme uprostřed palmové plantáže, kde široko daleko není nic jiného, než palma olejná. Tak co tady, tak si asi schrupneme taky, ne... Bezva, po cca hodince si řidič zapálí hřebíčkovou cigaretu a pokračujeme ve slalomu mezi dírami na silnici. Za dalších dvacet minut přijíždíme na kopec s pěkným výhledem a zařazujeme se do kolony za smradlavý náklaďák. Kolona uprostřed divočiny, to jsem teda zvědavá. Jdu to omrknout a hle...dole pod kopcem stojí několik náklaďáků a nahoře je ten nejsilnější...pěkně si je uvazuje na lano a vesele táhne nahoru na kopec... jednoho po druhém... pozoruhodné a pěkně smradlavé, alespoň se můžeme kochat výhledem, bohužel na lány palmy olejné. Tak po další hodině, kdy už jsou všechny stroje vytaženy můžeme pokračovat v cestě, prý už je to jenom kousek... 

Tahle ujištění už důvěrně znám a percepce indočasu mi říká, že vše je relativní a ať to raději neřeším. No jo, znova stojíme, tentokrát krávy na cestě, tak čekáme a pak rozháníme...a čekáme. Lalala, dáme si hřebíčkovou cigaretku! Hurá, jedeme a pak, kdy už jsme téměř v cíli zastavujeme v maličkém obchůdku, ze kterého se vyhrne několik dětí s jiskřícíma očima. Je to rodina pana řidiče, takže se musíme samozřejmě seznámit, o tom žádná :-) Pan řidič toho moc nenamluvil, ale byl milý a o mně si myslel, že jsem napůl indonésanka, čímž mě velmi pobavil. Asi ho zmátla moje znalost jazyka a po dvou letech i solidní tmavá kůže, ale že mu nevadilo, že jsem o hlavu větší než všichni ostatní, to teda nechápu :-D

Tím však náš den ještě zdaleka neskončil. Museli jsme opustit naše rakvičkové ubytování a našli jsme si bungalovy pěkně v džungli u řeky, abychom si ještě užily tu krásu. Na webu psali, že je to 20 minut chůze z městečka, ale přesto tvrdili, že nás vyzvednou. Takže čekáme a čekáme a nikdo nás nevyzvedává, až nakonec přijíždějí dva mlaďoši na kroskách (rozuměj offroadové motorky) s takovými těmi úzkými sedátky, že nás jako odvezou. Nedůvěřivě si stroje prohlížím a přemýšlím, kam asi usadím své nemalé pozadí a batoh. Nakonec se neočekávaně usazuji za řidiče s batohem na zádech. Tak je to 20 minut pěšky, říkám si, na stroji to bude tak 5 minut, to přežiju.

První čás cesty (po asfaltu) probíhá v režimu běžného drncání, takže jsem se i udržím na sedadle. Situace se však radikálně mění, když přijedeme k řece, přes kterou se klene ne úplně stabilní most. Řekla bych, že to je most spíše pro pěší než motorky. Tak tady snad slezeme, ne, říkám si. Mlaďoch se však s celou parádou rozjede přes most a ne, jako vůbec to nehoupe a ne, jako vůbec neječím. S malou dušičkou a velkým křikem přežívám přejezd mostu a pak už to s námi jde z kopce a do kopce a z kopce a poskakujeme z batohem tak, že mám velké problémy, abych se na tom stroji vůbec udržela. Z posledních sil jsem si vyžádala pauzu a slézám vyčerpaně z motorky, že už raději půjdu pěšky. Ale prý je to ještě daleko, říká mlaďoch a já začínám chytat hysterický záchvat, že to jako není 2 km ani 20 minut pěšky. Mé pozadí, které právě zažilo středověk, už opravdu nechce. Mlaďoch pochopil, že jde do tuhého a můj batoh narval před sebe, čímž mi výrazně usnadnil poslední úsek cesty. Opět jsem se přesvědčila o tom, že v Indonésii má svá pravidla nejen chápání času, a i vzdálenosti. Už NIKDY více, říkám si a vůbec nechci myslet na to, že se za dva dny tudy budeme vracet!