Sumatra II. - V lůně přírody (ne)očekávej příhody

 A jak to tedy dopadlo s těmi očekávanými zvuky džungle? Nečekaně začalo opět pršet, takže zvuky džungle se tentokrát nekonaly. Nicméně v noci řádně přituhlo, takže jsme až do rána vesele klepaly kosu, kdo by to byl kousek nad rovníkem čekal, že.

Nicméně to místo je naprosto neskutečné, neuvěřitelně čisté, teprve tady chápu, co to znamená panenská příroda, opravdu mě nenapadá jiné slovo. Brzy ráno se jdu ohřát k řece a nasávám tu božskou energii, je to zvláštní pocit, být uprostřed něčeho tak mocného, člověk se cítí tak malý a zároveň se stává součástí toho všeho. Umím si živě představit, jaké by bylo tady žít. Běhat po džungli, koupat se v řece a vodopádech, jíst čerstvé ovoce a stopovat sumaterské tygry. Dokonalé štěstí. Asi bych už nechtěla zpět do civilizace. Stala by se ze mě místní Viktorka, co by vila věnečky a vyla u splavu (a možná by si mě chodili turisté fotit jako místní atrakci, to bych možná i vydělala nějakou tu rupii na ananas...ale zase bych vás ochudila o tyhle moudra). Pak se jdeme mrknout na vodopád a pak už na nás čekají gumová kola a řeka - tubing doprava po řece zpět do vesnice, s hotelem s rakvičkovými postelemi. Je to adrenalinek teda, kormidelníci našeho plavidla s námi (tuším, že naschvál) projíždějí všechny možné výmoly a opět vesele drncáme. Občas zadkem otřeme nějaký ten kámen na dně, ale naštěstí to nebolí, jsou totiž relativně ploché. Myslím si, že občas ječím, jakože žena, ale na jekot našich kormidelníků zdaleka nemám! Příště si vezmu špunty do uší. Teda tuším, že nás tím chtěli namotivovat, než že by měli strach....tedy, alespoň pevně doufám. Přistáváme, zadky i my jsme v celku, vystupujeme u rakvičkového hotelu a náš průvodce se s námi loučí slovy, zda to bylo ok...no co na to říct :-D

Po promrzlé noci v džungli oceňujeme rakvičkové postele více než předtím. S jakousi vnitřní úlevou sděluji své spolucestovatelce Petře, že to největší dobrodružství na Sumatře jsme zvládly a teď už to bude brnkačka. A ona se mi směje a říká, že to si jenom myslím... no a měla pravdu, jak se později ukázalo!

Neztrácíme čas a na další drncací výlet vyrážíme hned další den, kamarádka totiž touží spatřit slony. Já už jsem na sloní farmě byla kdysi v Thajsku, kde jsme vyfasovali osobního slona a jeli se s nimi koupat do nedaleké řeky. Tak jako, byl to hodně velký adrenalin, obzvláště, když slon, na kterém sedíte, je velmi nenažraný a potřebuje se neustále sklánět k různým keříkům a dalším dobrotám. Člověk se drží zuby nehty provazu, který má jako madlo a přemýšlí o tom, že sloni mají docela drsnou srst, které bez problémů překoná veškeré oblečení.

Ale zpět k sumaterským slonům, za kterými drkotáme pěkné tři hodinky, i když je to prý jen 20 km, ale tak chápu to, ona ta cesta je dost divoká a asfalt viděla možná kdysi dávno, a to ještě z rychlíku. Míjíme prales, několik vesniček a pak už jen plantáže palmy olejné, všude, kam jen oko dohlédne. Neštěstí nezměrného rozsahu. Možná jste před dvěma lety zaznamenali rozsáhlé požáry, které Sumatru sužovaly a které mimo jiné znečistily vzduch až v Malajsii nebo Singapuru. Vypalování pralesa je totiž mnohem levnější, než jeho kácení, a tak koncerny zabývající se výrobou palmového oleje přistupují k těmto šíleným praktikám. A tak jsem se ptala, co z toho mají místní obyvatelé? Vyplatí se jim práce na plantážích, zlepší se tím jejich životní úroveň? Tak prý ne, za den práce si vydělají jen pár korun, takže o zlatém dolu pro místní nemůže být řeč. Tak pro koho je to zlatý důl? Přijdou o to nejcennější, co mají, přírodní zdroje a rozmanitou přírodu a co bude pak? Až se palmový olej přestane používat? Je to velký business a bohužel hodně krátkozraký. Přeji Sumatře a jejím obyvatelům, aby to ustáli.

A jak to dopadlo u slonů a co jsme zažily cestou zpět zjistíte příště ;-)