Sumatra IV. - Bílá mlha v Berastagi

Městečko Berastagi, které leží na cestě z Medanu k jezeru Toba, jsem chtěla navštívit, neboť má pověst poklidného horkého letoviska (nadmořská výška 1 455 m). Na víkendy sem jezdí hlavně obyvatelé Medanu, aby se "ochladili". Je tu proto poměrně hodně hotýlků a dokonce i zábavní park. No a já jsem si hlavně chtěla vyšlápnout na některou z okolních sopek. Pro upřesnění, dvě nejznámější jsou Sibayak a Sinabung, první menší a druhá větší. Výběr sopky k šplhání před příjezdem byl hodně otevřený, rozhodli jsme se, že se uvidí až na místě.

Z BL si objednáváme jízdu "turistickým minibusem", ze kterého se klube "velký osobák", do kterého namačkali 6 lidí včetně batohů. Na mě zbývá už jen nevelké místo vzadu, takže oprávněně protestuji, ale prý když se mi to nelíbí, tak můžu jít pěšky. No bezva, nakonec nastoupím a hlásím, že pokud budu sedět vzadu, tak budu pravděpodobně blinkat. Se svou výškou se tak akorát vlezu mezi sedadlo a strop, což je nakonec velmi praktické, neboť nemám na skákajících cestách kam poskakovat. Pak mi nečekaně začne být zle, a tak žádám o čerstvý vzduch, otevřou mi okénka, což při místní vysoké koncentraci náklaďáků a dalších "vozítek" (zaručeně splňujících emisní limity) sice zajistí přívod vzduchu, rozhodně však ne čerstvého. Ale tak, auto nakonec zůstává mou snídaní nedotčeno a v kómatu přijíždíme do Berastagi.

 A je tady taková nějaká bílá mlha a něco v ní poletuje! Popelí se! Aha, překvapení, jedna z místních sopek je zřejmě aktivní. No bezva, začínám přemýšlet o tom, jak moc zajímavé asi budou ty dva dny, které hodláme v téhle bílé mlze strávit. Ještě vtipnější je zjištění, že je aktivní už minimálně 4 roky...ehm... chybička se vloudila. Před příští cestou rozhodně pečlivě zkontroluji aktivitu okolních sopek!

Ubytování je určeno převážně indonéským hostům, a tak taky vypadá i jídelní lístek, takže na snídani je smažená rýže nebo smažené nudle. Pokoj je dobrý, nicméně zde na plné obrátky valí vodní čerpadlo, a to ve dne i v noci, takže nás postupně rytmické bublající a klepající zvuky dohání k šílenství. A k tomu ještě začnou opravovat střechu, takže po návratu z nočního výstupu na vulkán (cca v 8 ráno), jsou bublající zvuky obohaceny o vrtání a broušení. Proč ne, že... 

 Druhý den ráno nás budí sluníčko a modré nebe, takže mé obavy z bílého pekla se nenaplňují. Po snídani vyrážíme hledat "centrum", pokud možno i informační, které překvapivě snadno nacházíme. Rozhodování, na kterou sopku vyšplhat, nám výrazně ulehčuje fakt, že jedna z nich soptí, naštěstí ta větší! Kamarádka Petra chce jít na vlastní pěst podle gps, že prý to není daleko. Já protestuji, že to není jako v Beskydech, že to je džungle. Nakonec podléhá mému nátlaku a připojujeme se ke skupince s průvodcem. A jako bonus získáváme sestup k sirným pramenům a návštěvu budhistické stúpy Lumbini. Tak jsem zvědavá teda!

Výstup na menší sopku Sibayak není náročný a výhled na krajinu, jako z cesty do pravěku, je opravdu úchvatný. Dost tu teda fouká, a tak jsem šťastná, že na sobě mám všechny vrstvy, které jsem kvůli tomu z Bali vláčela. Přes kráter se otvírá výhled na soptící Sinabung a jsme tady téměř sami. Pod vrcholkem se dá dokonce stanovat, což musí být úžasný zážitek, protože hvězdy zářily opravdu náramně. Poté, co jsme se pokochali výhledem, vyrážíme dolů směrem k avizovaným sirným pramenům. No a pokud jsme nahoru šli po dvou, tak teď musíme místy po čtyřech a občas rovnou po zadku. Stezka je opravdu rozmanitá, skalnatý terén plný kamenů střídá keřovité džungle, ve které jsou doslova vysekané tunely, takže ano, je třeba ohýbat jasná záda, a to dost. A když máte na hlavě drdol a na zádech batoh s uchem, stáváte se rychle obětí nespoutané divočiny a neustále se zachytáváte o nějaké ty větvě. Po pár takovýchto zachyceních rezignuji a hledám šátek, abych dolů nedorazila prostovlasá. Pan průvodce zastavuje a sundává si batoh, tak hurá, říkám si, bude pauza a s úlevou usedám na nedaleký šutr. No, jenomže on vybaluje LANO. Nejistě ho sleduji a nechci ani pomyslet na to, co přijde. Jistě, už jsme pár kluzkých úseků sjely, jak jinak než po zadku, ale lano? To už je vážné! No spíše než vážné je to kluzké, tak prostě slaňujeme no, jsem si nemyslela, že to umím, ale vypadá to, že jo. Přežila jsem, sice s pár modřinami a špinavá jako prasátko, ale na to už jsem si asi zvykla. Sirné prameny byly termální, což byla pro naše znavená příjemná relaxace, a smrděly. Budhistická stúpa byla zavřená, protože popelilo a zbytek dne jsme strávili odpočinkem za již zmíněného bublání a broušení.

Jinak je Berastagi moc příjemné, autentické městečko se slavným ovocným trhem, kde prodávají vlastně úplně všechno. Povinností je ochutnávka místních sumaterských jablek, která vypadají jako od popela, ale kdo by to byl čekal, že. Veselým zážitkem je taky jízda místními minibusíky, které vás za pár korun (přesněji 3 Kč za jízdu) zavezou téměř kamkoliv, stačí mávnout a naskočit. Tak jedeme na kopec Gudaling, oblíbenou místní výletní destinaci, ze které je nádherný výhled na okolí. Místní zde s oblibou piknikují a jezdí na vyhlídkové jízdy v dokaru (drožka) nebo rovnou na koni. Obecně je místní doprava dost barvitá. Dálkové autobusy jsou fakt vymazlené, pěkně barevné a když vevnitř není místo, tak se prostě jede na střeše, kam se kromě zavazadel odkládají i domácí zvířata. Cestující se nabírají stylem - nezastavujeme, máme zpoždění - takže musíte být dost rychlí !