Doprava na Bali, aneb bez motorky jako bez nohy!

Doprava na Bali, především pak ve městech, je dost hustá. Pokud jde o dopravní prostředky, tak v naprosté většině převládají skútry a motorky. Občas se někde vyskytne odvážný cyklista nebo chodec. Chodci to tady mají opravdu těžké, možná proto na ně narazíte jen velmi zřídka a převážně jsou to zahraniční turisté. Chodníky totiž nejsou uzpůsobeny k chůzi a je třeba překonávat různé typy nerovností, či dokonce trhlin, které odkrývají lákavý obsah kanálů, které se pod chodníky táhnou. Rovněž přejít silnici v dopravní špičce je adrenalinový zážitek. K tomu ještě vedro a kontaminace a chůze se stává útrpnou záležitostí. První dva týdny, než jsem si pořídila skútr, jsem si to užila opravdu naplno. Vzdálenosti jsou tady bohužel, takové, že se pěšky člověk téměř nikam nedostane a MHD funguje řekněme sporadicky. 

Skútry jsou kapitolou samou pro sebe. Převáží se na nich kdokoliv a cokoliv. Často i celé rodiny, tj. rodiče a jedno či více dětí. Důmyslné úpravy strojů umožňují převážet nákupy, bedny s lahvemi, pytle s rýží a v podstatě cokoliv, co je potřeba. Já na takové úrovni prozatím nejsem, ale už umím přivézt 20litrový kulatý kanystr s vodou. Prostě ho umístíte tam, kde máte mít nohy a koleny držíte, abyste ho v zatáčkách neztratili. Nečekaně je snazší vozit kanystr plný než prázdný, neboť právě ten prázdný často v zatáčkách vyskakuje. Dalším počinem je plátno 40 x 50 cm, přičemž na větší velikosti si zatím netroufám. Jinak začátky na moto byly dost krušné a neobešly se bez odřenin a modřin, ale nějak se začít musí. Pro příležitostnou řidičku vozidel je docela dobrodružná i samotná údržba skútru, už jsem stihla píchnout pneumatiku, odešla mi baterka, nesvítilo dálkové světlo a nedávno jsem se ocitla uprostřed ulice bez benzínu (podotýkám, že ne vlastní vinou!).

Vše funguje na první pohled živelně, ale jisté zásady tady přece jen jsou. Zásadou číslo jedna je, že kdo je větší, ten dřív jede... přednost ne-přednost. Takže je třeba respektovat auta, autobusy a hlavně ty náklaďáky! Zásadou číslo dvě je, že člověk musí být drzý a pomalu se protlačit tam, kam potřebuje. Jinak prostě nepojede a vyslechne si nelibé troubení motoristů v koloně. Zásadou číslo tři je mít oči i vzadu, protože nikdy nevíte, jaký blázen vám zrovna zkříží cestu, a že jich tady je požehnaně.

Jinak mně skútr asi baví a nejvíce mně baví jezdit na venkově, na menších silnicích lemovaných palmami a rýžovými políčky. Bez provozu a kontaminace. To je pak úplně jiné kafe. :-)