První dny v Indonésii

Moje první dny v Indonésii se odehrály na začátku září 2015. Nebyly to opravdové první dny, neboť jsem Indonésii již navštívila. Tentokrát jsem byla přijata do stipendijního programu Darmasiswa, díky kterému mě čekalo studium tradičního umění na akademii výtvarných umění v Denpasaru na Bali. Studium mělo trvat jeden rok, ale nakonec se protáhlo na dva roky (což jsem tehdy ještě nevěděla) a byly to ty nejživější dva roky mého života. Tento příspěvek shrnuje mé první dojmy po příjezdu do Indonésie.

První dny v Indonésii se odehrály ve velkém zmatku. Cesta proběhla docela poklidně a na mezinárodním letišti v Jakartě nás opravdu čekal uvítací výbor. Po vyřízení vstupních záležitostí nás relativně velkými autobusy s poměrně malým zavazadlovým prostorem dopravili do příjemného hotelu. Ihned po příjezdu nám sdělili, že nemáme právo na Wi-Fi a na používání bazénu, což nás lehce rozladilo... zejména ta Wi-Fi. Rozladění bylo rozptýleno ihned poté, co jsme obdrželi zdarma místní SIM kartu s datovým tarifem (ten už za peníze), takže všichni začali vesele informovat své blízké po celém světě.

Další den nás čekal úvodní program. Stipendium získalo asi 600 lidí ze 71 zemí, které se moderátorka jala vyjmenovávat a dotyční příslušníci se pak s patřičným jásotem ke své zemi museli přihlásit. Zvládla jsem jen úvod do mezikulturní komunikace, kterou velmi zábavným způsobem uvedla místní ředitelka Amerických a interkulturních studií. Indonéský "small talk" není jako v Čechách o počasí, ale o vás. Takže klidně narazíte na otázky, na které byste raději tázáni nebyli: Kolik je vám let? Jste vdaná? Máte děti? Tss, co je komu do toho..., ale co už, v Indonésii se neříká, že ne...říká se, že ještě ne, protože nikdy neříkej nikdy :-) Taky místním přijde pozoruhodné přiznat se k "případnému ateismu", protože ten tady neznají... prý to vyvolává zbytečné dodatečné dotazy a hlavně sáhodlouhé přednášky o tom, že to tak nejde.

Další program jsme protestně prospala na pokoji a přišla až odpoledne na schůzku s koordinátorem naší univerzity. Na této schůzce jsem se opět moc nedozvěděla...akorát to, že nám sice zdarma zajistili letenky, ale že váhový limit pro zavazadla je krásných 15kg... což samozřejmě vyvolalo vlnu zděšení, neboť případný doplatek za kila navíc prý není nemalý. Kulturní program pokračoval večer tanečním vystoupením studentů a poté koncertem místní skupiny, která nás dostala svým pojetím západního popíku a byli jsme vyzváni, aby se přidali ke zpěvačce na pódiu, čehož s velkým nadšením využili. Přesun na Bali proběhl relativně hladce, až na 3hodinové zpoždění letadla, kterému navíc nefungovala klimatizace. Platba za nadbytečná kila byla, ale nebyla tak vysoká a kufr dorazil sice bez ztráty kytičky, ale se ztrátou kolečka. Mít o kolečko méně je docela otrava (hlavně když váš kufr váží krásných 20kg).